Příběhy z poradny

Tím, že si existenci svých problémů sami uvědomíme, jsme již na půli cesty k jejich odstranění.

Trocha teorie o metodě Kineziologie One Brain

Jistě všichni známe situace, kdy pozitivní, ale zejména negativní informace, které ze svého okolí přijímáme ovlivňují naše tělo, jeho fyzické schopnosti a možnosti. Dostaneme-li velmi dobrou zprávu, chce se nám skákat radostí, ale v případě zprávy špatné se nám většinou podlomí kolena, posadíme se a zhroutíme se do sebe. Popsané situace považujme za mezní s tím, že naše tělo reaguje podobným způsobem na všechny vnější podněty. Rozdíl bude pouze v intenzitě reakce našeho těla, která je u velké většiny z nás úměrná intenzitě našeho prožitku při setkání s vnějším podnětem. Prostřednictvím svalové reakce je tak možno pozorovat míru a rozsah reakce našeho těla na podněty kolem nás..

Metoda jednotného mozku vychází z ideálního fungování levé a pravé mozkové hemisféry, kdy obě spolu dokonale spolupracují. 

Levá hemisféra je označována za oblast mozku, která je nositelkou mužských vlastností. Chápejme ji proto tak, že představuje mužskou složku a zahrnuje například centrum logického myšlení, analytické a kontrolní činnosti, vnímá čas, má schopnost hodnotit a posuzovat, vnímá strach a bolest, klade důraz na detaily.

Pravá hemisféra je nositelkou ženské složky našeho já. To znamená, že pracuje s prostorem, barvami, nevnímá čas a má neohraničené vnímání, je zaměřená na celek, nesoudí, je nositelkou hudebních a uměleckých schopností.

Dokonalá spolupráce hemisfér je tak pro náš život velmi důležitá. U většiny lidí je však jedna z hemisfér v převaze. Vede to k tomu, že se lidé navzájem liší svými schopnostmi, dovednostmi a zájmy, které dovedou v normálních podmínkách ve větší, či menší míře využívat.

Co se ale stane, jestliže se člověk dostane do stresové situace, kdy je nutno reagovat a člověk je mnohdy v časové tísni? Je zajímavé sledovat jak taková situace ovlivní činnost a spolupráci obou hemisfér v konečném důsledku naši schopnost reagovat na podněty okolí.

V levé hemisféře existuje oblast, kterou bychom mohli přirovnat k jakési naší pojistce. Jedná se o takzvanou společnou integrační plochu, která dokáže odpojit až 75% našeho mozku. K tomu dojde tehdy, když tato část našeho mozku vnímá současnou událost, nebo vnější podněty jako negativní - stresové. V té chvíli vyhodnotí náš mozek (prostřednictvím společné integrační plochy) naše minulé reakce na podobné podněty. V okamžiku, kdy je nalezena podobnost mezi oběma stresovými podněty (současnými a minulými), společná integrační plocha odpojí část našeho mozku. Tím dochází k tomu, že mozek nemůže využít svou plnou kapacitu a při řešení konkrétního problému musí spoléhat pouze na svou zkušenost, paměť. Jinými slovy, náš mozek nereaguje na současný vnější podnět tím, že hledá nějaké nové, aktuální řešení, které by plně odpovídalo dané situaci, ale snaží se pouze využít zkušenosti z podobné stresové situace, která se již někdy před tím stala a která je uložena v naší databance. Reagujeme tedy na základě našich zkušeností a nikoliv v souladu s aktuální situací a reálnou potřebou. Tím, že je ve stresových situacích omezena naše schopnost rozhodování a v podstatě donekonečna opakujeme naši první reakci ze setkání s prvotní, podobnou stresovou situací, se kterou jsme se někdy před tím již setkali (v dětství, dospívání), stáváme se zajatci svého "systému přesvědčení" a nemáme šanci konat podle vlastní svobodné volby. V takové chvíli, kdy dochází k odpojení oblasti mozku, přichází neurologický blok. Tento blok je konkrétní formou projevu negativní informace z nějaké dávné, prvotní stresové situace, která je uložena v naší paměti a která nám "radí" co dělat. Je to však pouze únik do slepé uličky, která nikam nevede a která nás navíc omezuje v našem svobodném rozhodování. Navíc nemůžeme plně rozvinout své schopnosti a dovednosti, což rovněž nevede k plnému a šťastnému životu. Může docházet k psychickým poruchám (fobie, závislosti, alergie, dyslexie, strach,....), případně k poruchám fyzickým.

Metoda jednotného mozku využívá skutečnosti, že v lidském těle jsou na buněčné úrovni uloženy informace o všech našich neurologických blocích. Testování svalů je tak formou komunikace s naším mozkem, při kterém se využívají svaly jako signalizátory centrálního nervového systému. Při práci svaly reagují na zadávané otázky a poskytují tak odpovědi v podobě změny svalového napětí. Negativní emoce sval oslabí, naopak pozitivní ho zpevní. 

Testováním svalů zjistíme, kdy a kde a jaký prvotní stres se zapsal do našeho mozku. Objektivnost těchto získaných odpovědí je dána tím, že na buněčné úrovni se zcela vyhneme vědomému a podvědomému ovlivňování výsledku našeho testování. 

Dostáváme se i k nezbytným informacím o stáří, rozsahu a příčině neurologického bloku.

Následnou korekcí - propracovanou technikou práce se svaly, spočívající v jednoduchých pohybech, dotecích nebo světelném působení jsme schopni takto nalezené bloky odstranit a opět navodit v těle energetickou rovnováhu. 

Příčina problému je takto odblokována.

Problémy s učením

Klárka (9 let)

Špatné výsledky ve škole neodpovídaly její domácí přípravě

Klárka v průběhu své domácí přípravy dokázala zvládnout požadované učivo a vše si zapamatovat. Problém však nastal ve chvíli, kdy přišla do školy a kdy se najednou zdálo, jako by veškeré nabyté znalosti úplně zapomněla. Touto situací se samozřejmě cítila znechucená, otrávená a marně dokazovala svému okolí, že se opravdu učila a doma vše uměla. 

Začali jsme tedy hledat příčinu jejího problému. Tentokrát jsme se testováním svalů dostali dokonce do dvou předchozích období jejího života. Ukázalo se, že příčina problému je ve věku 1 roku, kdy ještě neuměla chodit. Vybavovala si: " Lezu po zemi, stále lezu, vidím ohrádku, ale za ni nesmím, už jsem unavená a chci do postýlky." V té chvíli byl její pocit neustále narůstající mrzutosti ještě znásoben tím, že se jí zdálo, že o ní nikdo nemá zájem a nikdo jí nechce pomoci. Je někde zavřená (ohrádka). Bez možnosti rozletu, bez možnosti poznávání. V jedné chvíli dokonce získala pocit, jako by byla úplně nepotřebná. 

Taková byla tedy její první vzpomínka, která se uložila do podvědomí a která souvisela s jejím problémem. Od této příhody však byla Klárka předurčena k tomu, že jakákoli podobná situace v ní vyvolá vždy stejnou či ještě intenzivnější reakci. 

Pokračovali jsme v testování a dostali se do věku 6 let. Klárka si okamžitě vybavila pocit, kdy jí paní učitelka zavírala do kabinetu, kde byla velmi vystrašená. Hrozně moc se bála a styděla zároveň. Chtěla přitom za sebe bojovat, ale nemohla, protože byla stále "uvězněná" v předchozí situaci, která se odehrála ve věku jednoho roku.

Ohrádka a Kabinet.....

Nabízí se samozřejmě otázka, jak oba příběhy souvisí s jejím současným problémem, kterým je neschopnost svobodně ve škole projevovat své znalosti.

Společným jmenovatelem byl STRACH uložený v Klárčině podvědomí, který prožila ve věku jednoho a šesti let. Neurologický blok, který si prožila ve věku jednoho roku se při prožití podobné situace v šesti letech ještě znásobil. STRACH byl nyní ještě intenzivnější a takto se uložil do podvědomí.

Škola pro ní představovala pomyslné VĚZENÍ (ohrádku a kabinet). Strach byl tak silný, že dokonce znemožnil projevit své znalosti.

K přenastavení emocí jsme vytestovali příběh z jednoho roku. 

Klárka v ohrádce, osamělá, unavená. Bez prostoru k vlastnímu rozletu. Bez chuti se začít učit chodit. Vždyť v ohrádce to přece nepotřebuje. Není tam prostor.......

Klárka si najednou všímá, že jedna tyčka v ohrádce je uvolněná. Začne jí to zajímat. Kýve s ní a kroutí, až lze tyčku jednoduše vyndat. Vzniká tak prostor k vysvobození z vězení. Klárka neví, co si s možností svobody počít. vysílením dokonce usíná. Při spánku do ní proudí klid. Obrovské uvolnění. Po probuzení Klárka okamžitě ví, že z vězení unikne. Proleze otvorem a je venku :-). Venku z vězení. Najednou Klárka dostane chuť se postavit a zkusit udělat pár krůčků. Nejprve jsou vratké, párkrát i Klárka spadne na zadek, ale nevzdává to. Už přece není ve vězení. Najednou cítí radost a obrovskou touhu začít chodit. Udělá pár krůčků a je si čím dál tím jistější.... Nyní může jít do kuchyně za maminkou. Maminka vaří. Klárku nevidí. Klárka přijde až k ní a zatahá maminku za sukni. Maminka se okamžitě otočí. Je překvapená. Klárka stojí a najednou udělá pár krůčků. Maminka cítí obrovskou radost, ale zároveň strach a výčitky svědomí, že se Klárka dostala z ohrádky. Nicméně tento šok, ladí maminku na Klárčiny pocity. Na to, že si přála vysvobození z omezení. Na to, že dokázala začít chodit. Na tu obrovskou radost, hrdost a pýchu, kterou nyní Klárka cítí.

Svalovým testem kontrolujeme, zda je i příběh z šesti let tímto uvědoměním vyřešen. 

Podařilo se odstranit příčinu neurologických bloků. Pomocí dalších tělesných korekcí jsme toto přenastavení ukotvili i na fyzické tělo. 

Klárka odchází z poradny uvolněná. Z maminky spadl obrovský balvan strachu. 

Cca po měsíci přichází od maminky zpětná vazba, že Klárka dokáže ve škole interpretovat to, co se doma naučila. Jako bonus přišlo sblížení maminky a dcery. Jejich vztah je nyní více přátelský. Nevzniká tolik konfliktů. Problémy řeší v klidu a nikoli v afektu, jak tomu bylo dříve.

Klárka již není uvězněna ve svém STRACHU.

Problémy s učením, hyperaktivita

Honzík (8 let)

Honzík má problémy s matematikou. Navíc je při hodině hyperaktivní a ostatní vyrušuje.

Hledání příčiny jeho problému nás zavedlo do věku dvou let. Honzíkovi se vybavila tato situace.

Dvouletý Honzík si hrál s tatínkem. Tatínek mu namaloval ptáčka s tělíčkem, které vypadalo jako 0. S obrázkem nebyl spokojený, tak ho neustále vylepšoval tak, až ptáček vypadal jako strašidlo. Pak obrázek vzal a syna postrašil. Dvouletý Honzík se strašně vylekal, že se jeho původní hra s tatínkem proměnila ve slušné trauma. 

Jakmile začal později chodit do školy a setkal se s číslicí nula, pokaždé to v něm vyvolalo nevysvětlitelné emoce strachu jako při prvním setkání. Na příhodu s obrázkem ptáčka (strašidla) samozřejmě zapomněl (na vědomé úrovni). V podvědomí nevyřešená emoce samozřejmě zůstala.

Navíc se ze strany vyučujícího (dříve otce) po něm opět chtělo, aby seděl v klidu a věnoval se matematice (dříve hře - kreslení). To však bylo pro Honzíka nemožné, protože byl z každého setkání s touto číslicí podvědomě vylekaný. Nutilo ho to utéct od strachu. Nemohl tedy zůstat v klidu.

Celá situace se samozřejmě projevila i na výsledcích v matematice.

Uzdravení traumatu probíhá v příběhu s obrázkem. Dvouletý Honzík je právě strašený nakresleným ptáčkem. Do místnosti vchází maminka. Vidí vyděšeného Honzíka a rozesmátého tatínka. Její zrak se zaměří na obrázek strašidelného ptáčka. Posadí se k nim, vezme Honzíka na klín a společně ptáčka překreslují. Podaří se jim obrázek změnit tak, že je ptáček roztomilý. Tatínek celou dobu s nimi sedí u stolu. Začíná vnímat jako hodně Honzíka obrázkem vyděsil. Bere Honzíka na klín a chválí mu nový obrázek. U stolu je vzájemná harmonie mezi všemi. Kresbu roztomilého ptáčka tatínek zarámuje do obrazu a věší nad stůl. S pocitem klidu a bezpečí se vracíme zpět.

Ve velmi krátkém čase se Honzík zklidňuje. V hodinách matematiky dokáže být soustředěný a klidný. Následně přicházejí i dobré výsledky. Blok na číslici nula zmizel.

Zadrhávání

Ema (6 let, předškolní)

Než se Emička vyjádří, slova opakuje a zadrhuje. Vyhýbá se komunikaci, protože cítí, že budí pozornost okolí. Maminku tato situace velmi trápí, protože má Emička po prázdninách nastoupit do školy.

Testování nás vede do doby bezprostředně po porodu. 

Když se narodila, cítila obrovský hlad. 

Narodila se naladěná na své okolí s bezmeznou důvěrou. Nahlas říkala, že má hlad (samozřejmě miminkovskou řečí). Nechápala, proč jí nikdo nerozumí a nevyslyší a její hlad neutiší. Intenzitu pláče pomalu zvyšovala. Až po stráááááášně dlouhé době jí zanesli k mamince. Pro právě narozenou Emičku bylo prvotní nepochopení její komunikace tak silně negativní zážitek, že vzniklý blok ovlivnil její snahu někoho v budoucnu oslovit, nebo něco vysvětlovat, upozornit řečí na sebe. Od té doby, chtěla-li něco vyjádřit, nebo někomu něco sdělit, "musela" se o to pokusit strááááášně mockrát, než vyslovila srozumitelné slovo pro ostatní.

Příběh léčíme krásnou fantazií Emičky. 

Narozené miminko Emička cítí obrovský hlad. Její maminka má velkou žízeň, dostává napít od hodné paní. V nápoji je kouzelná kytička, která způsobí, že maminka rozumí miminkovské řeči. Emička volá : " Haló, slyší mě tu někdo? Já mám hlad. " Maminka po vypití nápoje rozumí slovům Emičky. Sestřička chce Emičku odnést pryč, ale maminka jí zastaví a požádá, aby jí Emičku podala, protože má určitě veliký hlad. Emička ve velmi krátké době dostává mlíčko od maminky. Cítí naprosté souznění a pochopení a ví, že maminka rozumí její řeči. 

Provádíme kromě odblokování příběhu i příslušné korekce na fyzickém těle. Emička si zároveň odnáší domů namíchané Bachovy esence.

Od maminky přichází za 14 dnů reakce. Z Emičky jako by spadlo velké břímě. Uklidnila se. S klidem přišla i řeč bez zadrhávání. Jsou obě velmi šťastné. Emička se začala těšit do školy.

Dyslexie 

Adam (6 let, předškolní)

Zrcadlově opisuje předepsané předlohy

Při úvodním rozhovoru vychází najevo, že je Adámek velice bystrý a šikovný. Uměl se dokonce sám podepsat. Problém však spočíval v tom, že jeho podpis byl napsán nikoliv tak, jak jsme zvyklí, ale tak, jako bychom ho viděli v zrcadle. Příčinu jsme společně nalezli ve věku jednoho roku.

Adámkova maminka vařila oběd. Adámek měl již hlad a šel na to maminku upozornit. Sápal se na maminku a dožadoval se svého jídla. Nebylo to však nic platné, maminka ho odmítla, protože jídlo ještě nebylo hotové. Adámek nechtěl přijmout její odpověď a byl v tu chvíli na maminku velmi nazlobený, protože mu nedala to, co chtěl. Jak to, že maminka nechápe, že má Adámek hlad? Jak to, že mu nedá teď hned najíst? Vždyť to v kuchyni tak krásně voní a on má na to jídlo opravdu chuť! Copak ho maminka nemá ráda? 

Adámek maminku viděl z pozice stojícího dítěte, to znamená zespodu (obráceně). Byl v tu chvíli hodně nazlobený na maminku. Vznikl v něm stres- blok. 

Adámek má rád písmenka a hrou uspokojuje duševní hlad po nových informacích. V našem případě můžeme přirovnat písmenka k jídlu, se kterým je svázán neurologický blok (malý Patrik chce jíst, nemůže a přitom pozoruje svou maminku, kterou vidí obráceně). V důsledku toho došlo ke spojení hladu po písmenkách a hladu po jídle s představou maminky, kterou ze své pozice Adámek pozoroval.

Uzdravení bloku dochází přenastavením příběhu.

Adámek stojí u maminky dole, dožaduje se jídla. Jenže jídlo ještě není hotové. Maminka však bere Adámka do náruče. Do rovnocenné pozice. Adámek vidí, co tak krásně vonělo jeho nosánku. Je to polévka. Ta jeho nejmilejší. Písmenková! Maminka Adámkovi povídá: " Ještě malou chviličku a budeme jíst. Připravíme mističku, lžíci. necháme chvilku polévku vychladnout a můžeme se do ní pustit."

Adámek už sedí u stolečku. Před sebou má misku s polévkou. Krásně voní a plavou v ní písmenka. Co to je? Zajímavé tvary, hmmm. Nejsou jen zajímavé, ale taky tuze dobré! Adámek všechno sní a je mooooc spokojený. Po obědě si spolu s maminkou vlezou do pelíšku. Maminka mu čte pohádku o Mášence a třech medvědech. V knížce jsou obrázky, ale také ty znaky z polévky. Adámek ví, že jednou přijde na to, co znamenají a moc se na to těší.

Vracíme se zpět do přítomnosti. Po fyzických korekcích zkouší Patrik svůj podpis. 

Stal se zázrak? :-) Podpis je tentokrát správně.

Dostali jsme se tedy k jádru příčiny a blok odstranili. Zároveň jednoduché tělesné korekce pomohly s nápravou. Na doporučení s korekcemi ještě Adámek s maminkou provádí cvičení doma.

Alergie

Hana (19 let)

Problém s ekzémem na obličeji a astma

Hana po celý svůj život toužila po jednotě a harmonii a myslela si, že i ostatní lidé touží po tom samém. Přestože chtěla mít okolní svět harmonický a vyrovnaný, již při porodu zjistila, že její nový svět takový není.

Když se Hanička narodila, nikdo se o ní nezajímal, ani jí nevítal, cítila se opuštěná.

Její pláč byl zoufalý. Zoufalé volání po lásce a přijetí.

V období dospívání byla přesvědčená o tom, že když bude hrdá a sebejistá, budou si jí ostatní vážit a budou jí konečně věnovat pozornost. Nepodařilo se jí však splnit očekávání druhých a v očích svého okolí se stát ztělesněním dokonalosti, o kterou tolik usilovala. Výsledkem jejího snažení tak zůstal pocit strachu ze ztráty, který doplňoval silný pocit nevítanosti a nepřijetí. Její postavení komplikoval neurovnaný vztah mezi rodiči, kdy matka i otec řešili své rozdílné názory častými hádkami, což Hana špatně nesla. Přestože se snažila rodičům porozumět, oni o to nestáli a vůbec nebrali na vědomí její strach a obavy. V takové chvíli vždy pociťovala obrovský hněv, který postupně zaplnil celé její tělo a ve vzniklé konfliktní atmosféře pokaždé těžce dýchala.

V patnácti letech prožila velkou lásku. Chlapec jí však opustil a ona neuměla přijmout fakt, že jí přestal milovat. Při představě, že ho potká a nebude mu stát za slovo, prožívala veliký strach. Její tělo nedokázalo udržet rovnováhu a odvděčilo se jí ekzémem (alespoň takto si mne přece on, případně ostatní lidé z mého okolí všimnou). Ekzém byl tak spojen s lidmi, kteří nevěřili v její sebejistotu a hrdost a v kterou nevěřila konečně ani ona sama. Projevy jejího ekzému a astmatické potíže se staly formou trestu, pro který se podvědomě rozhodla.

Testujeme prioritu k řešení. Vychází nám věk nejlepšího uvědomění 15 let. Dostáváme se do rozchodu s milovaným chlapcem.

Hana znovu prožívá emoce zoufalství, zrady, nepochopení, strachů a pocitů vlastní nedostatečnosti. Její starší Já ( devatenáctiletá Hana) se potkává s patnáctiletou Haničkou (právě zrazenou). Starší Hana má možnost utišit a utěšit Haničku. Má to štěstí, že jí může obejmout, ukázat jí v čem je dobrá. Necháváme proudit LÁSKU k oběma Haničkám. Přichází obrovské uvolnění a pocit přijetí. 

Hana se na problém podívala jako na svůj vlastní. Pochopila, že řešení bylo ukryto v ní samé, což jí pomohlo v rozhodnutí, své potíže si dál neponechávat. Našla zpět svou jednotu a harmonii.

Provedli jsme korekce i na fyzickém těle.

Ekzém, který Hanu sužoval řadu let, začal mizet po jednom týdnu po odblokování. Zároveň zmizeli astmatické projevy, kterými do té doby často trpěla.

Alergie

Petr (33 let)

Alergie na jarní rozkvetlou louku, pyly a trávy

Petrovi  alergické projevy spočívaly ve svědění a zánětech očí. Při testování svalů jsme se dostali do věku dvou let. Byl se svojí maminkou venku, na rozkvetlé louce a zatímco maminka seděla a četla si, on se seznamoval s okolní přírodou. Zaujaly ho květiny, které všude kolem rostly a rozhodl se, že udělá mamince radost a květiny jí přinese. Natrhal několik květů a ve své malé ruce se donesl mamince v očekávání, že mu za ně poděkuje a pochválí ho, jakou jí udělal radost. Setkal se ovšem s opačnou reakcí. Byl odmítnut a dostal vyhubováno, že květiny z louky ihned zvadnou, udělají doma nepořádek, že jsou v nich brouci a pyl a ať je radši vyhodí. V tom okamžiku Petr zanevřel na krásný barevný svět rozkvetlé louky, jež ho ze všech stran obklopoval. Pocítil silnou rozmrzelost, dal se do pláče, teklo mu z nosu a očí. Oči ho pálily od pláče a musel se vysmrkat. V té chvíli cítil, že za všechno jeho trápení můžou kytičky. Přestal je mít rád. Vždy, když se od té doby setkal s krásnou přírodou, kde by chtěl trávit chvíle odpočinku, podvědomě se mu vybavila vzpomínka na příhodu s maminkou a jeho tělo začalo reagovat úplně stejně jako tenkrát.

Po odblokování příčiny problému se nyní opět může do přírody kdykoli svobodně vydat, aniž by pociťoval strach z bolesti a alergických příznaků.

Je zvláštní, jak často hledáme hledáme příčiny svých alergických problémů nikoliv u sebe, ale kolem nás. Nikdo Vám přece neřekne, že trpí ekzémem, protože má ve svém těle nerovnováhu, což vyvolává neadekvátní reakce jeho organismu. Naopak, téměř vždy se dozvíte, že ekzém má kvůli kočce, špatně se mu dýchá kvůli pylu, prachu, nebo mu vadí spát v peřinách. Sami jistě znáte mnoho podobných případů. Jsme však přesvědčeni, že při hledání viníka, odpovědného za náš alergický problém, není možné postupovat tak, že za příčinu označíme jednoduše člověka, věc, rostlinu, či zvíře v jejichž přítomnosti se náš alergický problém projevuje. To nejsou skutečné příčiny našich problémů, ale pouze spínače, které dojde-li ke vzájemnému kontaktu, vyvolají okamžitou vazbu mezi naší nynější situací s dřívějším, podobným, avšak negativním zážitkem. V tu chvíli pociťujeme na vlastním těle důsledky působení emocionálního bloku, protože naše tělo nereaguje na základě skutečného vyhodnocení aktuální situace, ale pouze využívá zkušenosti z nějakých podobných, avšak dávno minulých zážitků (jsou to naše systémy přesvědčení). Svou pozornost tedy při hledání příčin problémů obracíme tudíž zcela mylným směrem, protože se snažíme najít nějakou vnější příčinu a nikoliv příčinu vnitřní, skutečnou. Ta je ukryta v každém z nás.

Alergie

Alena 

( 37 let )

Celoživotní alergie na kočky

Alergie se projevovala kolem očí, pálením a svěděním kůže a také rýmou. Paní Anna měla navíc nepříjemný pocit ucpaného nosu. V průběhu věkové regrese jsme se dostali zpět do věku 3 let, kdy prožila nepříjemný zážitek, který se ukázal být, v souvislosti se vznikem jejich alergických potíží, příčinou problému. Protože její maminka byla v té době zaměstnaná na směny, malou Aničku hlídala cizí paní, která byla sice velice pečlivá a o dítě se starala dobře, ale zároveň byla příliš úzkostlivá. 

Na procházce v parku dokonce posadila tříletou holčičku, která byla jinak velice živé dítě do kočárku, aby nemohla nikde běhat a ona sama s ní neměla takovou starost. Navíc, protože se bála infekcí, zakázala Aničce, která se vždy spontánně vrhala na každé zvíře a mazlila se s ním, na ně sahat s tím, " že ze zvířat onemocní". Ta se v té chvíli cítila ohrožená a rovněž prožívala strach. Tato jediná věta stačila, aby si dítě po celý zbytek života pamatovalo, že když pohladí kočku, onemocní. 

S cílem odstranit alergické projevy při setkání s kočkou, jsme změnili systém přesvědčení na podvědomé úrovni paní Anny. Pozitivní změnou myšlení " že smí hladit chlupatá zvířata a vědět, že neonemocní", se navždy svého nepříjemného problému zbavila. Za dvě hodiny po odblokování již mohla pohladit kočku a alergické projevy se již neukázaly. Byla osvobozena od dlouholetého odříkání a mnoha nepříjemných chvil, které ji životem provázely.

Alergie

Katka 

(8 let)

Potravinová alergie a atopický ekzém od půl roku života

Věková regrese nás v tomto případě zavedla do prvních dnů života Katky. Takové malé dítě ví, co potřebuje a co je mu přirozené a chce pro sebe to nejlepší. Z tohoto důvodu Katka přirozeně čekala, že přesně to jí život nabídne. Chtěla svou přirozenou stravu, mateřské mléko, ale matka několik dnů po porodu, mléko bohužel ztratila. Katka o sebe pocítila strach, cítila se popuzená a měla pocit, že ji zanedbali.

Tato situace vyústila v neurologický blok, který se v tomto ranném věku v jejím těle uložil. Každá podobná situace, kterou Katka později prožila, v ní vyvolala stejné pocity " nemůžu mít to, co mají ostatní a vše na co mám právo, je mi odepřeno." Jako starší měla vždy pocit, že je jiná a musí se tedy od jiných lišit. začalo jí vadit mléko, vajíčka, pšenice, citrusy, nemohla jíst čokoládu ani bonbóny. Aby mohla chodit s ostatními dětmi do školky, musela mít každý den jídlo uvařeno z domova. Jedla něco jiného než ostatní děti, vždyť musela být přece jiná! Spala v antialergických peřinách a na těle snesla pouze čistou bavlnu. Tím samozřejmě značně komplikovala život nejen sobě, ale i svému okolí. Podvědomě chtěla uniknout z prostředí, které jí stresovalo a všechny včetně sebe podvědomě trestala. 

Její zdravotní potíže se podstatně zhoršily ve chvíli, kdy se rozhodla začít hrát na flétnu. Velice o to stála. Z různých důvodů se rodičům bohužel dvakrát za sebou nepodařilo výuku hry na flétnu zajistit. Katka se znovu utvrdila v tom, že nemůže mít v životě nic, co by chtěla a sama si přála. Jednalo se o situaci, která s jejím zdravotním stavem zdánlivě nesouvisela, ale přesto byla tou poslední událostí, která uvedla znovu vše do pohybu. Její potíže byly od té chvíle daleko intenzivnější. 

Po odblokování začala sama sebe vnímat jako osobnost, začala se mít ráda a přestala sebe a své okolí svými potížemi trestat. Pochopila, že to byla pouze její vnitřní omezení, která jí nepříjemné zdravotní problémy způsobila.

Citlivost na potraviny, alergie, představuje únikovou cestu z prostředí, které v nás vyvolává stres. Dalším společným znakem všech, kteří trpí alergií je stres, který vnímáme ve vztahu k ostatním lidem. Máme-li například stres na práci, počasí, hudbu, atd., náš problém vždy zahrnuje jiné osoby. Můžeme mít stres i na člověka, kterého milujeme, protože si myslíme, že nedokážeme to, co on a žárlíme na jeho schopnosti. Jak ukazuje náš další příběh, ani zvířata často nejsou těmi viníky (stresory), za které je někdy mylně považujeme. Tímto viníkem může být opět jiný člověk.

Porod

Jak se ukazuje, byl porod pro většinu z nás největší bolestí, jakou jsme kdy prožili a jeho průběh podstatným způsobem ovlivnil náš život. Prožitá bolest a její důsledky se tak stávají základem našich budoucích reakcí, při jakémkoliv setkání s bolestí. Přestože nikdo z nás není schopen pamatovat si na průběh svého porodu, náš mozek dokázal všechny prožitky zaregistrovat a uložit. V průběhu věkové regrese je tedy možné vyvolat pocity, které jsme měli ve chvílích našeho porodu a které si samozřejmě nejsme schopni jinak sami vybavit. 

Pro příklad uvádím seznam některých klientů:

" Nechci vidět žádné lidi, na porodním sále je chlad a cítím mrazení v zádech. Předávají si mne z ruky do ruky a jejich doteky jsou mi nepříjemné. "

" Na svět se dostávám velmi ztěžka, mám málo místa. Doktor je hrubý, drží mne za krk. Chci mít klid a chci spát."

"Cítím bolest hlavy, doktor mě za ni nepřirozeně drží, voda je mi nepříjemná. Vůbec se mi na tom světě nelíbí."

" Nechci ven z bezpečí, mám strach."

" Cítím se nevítaný, všechno je nové a velké. Mám z toho strach."

" Jsem tu s bratrem, jsme dvojčata, bratr jde na svět dříve, zůstal jsem tu sám. Připadám si nedůležitý a opuštěný. "

" Mám málo místa, tlačí mě maminčino bříško a jsem uražený, že mi nikdo nepomáhá."

" Zlobím se, mám obavy ze života a nevím, co mě čeká, nevím jak to zvládnu."

" Mám pocit viny, že svým životem komplikuji situaci rodičům."

" Nechce se mi žít, nikdo si mě nevšímá, ležím na něčem studeném a je mi zima."

" Narodil jsem se do tmavé, ošklivé místnosti a vůbec se mi tam nelíbí."

" Chybí mi maminka, není u mě."

" Mám strach co bude, mám šňůru kolem krku a nemohu dýchat."

" Nechci se narodit, nepomáhám, bojím se, že mě matka nebude chtít, jsem opuštěný."

" Jsem tak unavená, špatně se mi dýchá."

"Chci k mamince, jsem v inkubátoru tak opuštěná."

" Mám obavy ze života, bude mi tam tak dobře jako u maminky?"

" Mám na sebe zlost, porod mi nejde tak rychle jak bych chtěl. Chci, aby mi maminka věřila, že to dokážu."

" Bolí mě na hrudi, točí se mi hlava."

" Jsem zničená, chci k mamince, chci pochovat od tatínka. Mám strach o maminku, dávají jí infúze."

" Mám hlavičku částečně venku, cítím strach a nikdo tam není, kdo by mi pomohl. Jak to jenom dopadne?"

" Nechci se mazlit, vím, že si rodiče přáli kluka a já jsem holčička."

" Cítím se sama, nemají o mě zájem, jednají se mnou jako s věcí. Všude je neklid a nervozita."

" Chtěl bych od maminky víc lásky."

" Jsem smutná, mám stísněný pocit a bolí mě záda."

" Jsem na pokoji s maminkou a spím. Přišla paní doktorka a vzbudila mě. Je mi to velmi nepříjemné."

" Zlobím se na matku, že se u porodu nesnaží a že se za ní musím snažit já."

" Nikdo mě nemá rád, mám hlad, jsem mokrý a nikdo si mě nevšímá."

" Drží mě za nohy, hlavou dolů, plácají mě po zádech a chtějí, abych plakal. Proč? Vždyť já jsem živý!"

" Jsem celý slizký, špinavý, myslím, že i svět je takový. nechci tady být."

" Spěchám na svět, matka ještě není připravená, nemám otevřenou cestu ven."

" Maminka mě nechce, nemohu s ní navázat citové pouto, nedovolí mi to, pociťuji její chlad."

" Rodím se zadečkem dopředu, bolí mě nožičky a v kyčlích."

" Přestřihli pupeční šňůru. Zůstal jsem na všechno sám."

" Vystrčím hlavu na svět a do očí mě píchá ostré světlo."

" Rodím se rychle, nikdo z přítomných mě nezachytí, padám na stůl a uhodím se do hlavy."

" Sestra se spletla, řekla matce, že jsem mrtvá."

" Sestra o mě říká: Jé to miminko je ale ošklivé."

" Maminka mě nechce, dává mě k adopci. Čí asi budu?"

Výčet uvedených psychických a fyzických pocitů, jejich rozmanitost, ale především, jejich závažnost, nás přesvědčuje o tom, že dítě, které přichází na svět je schopno vnímat své okolí a získané poznatky také vyhodnocovat. Bohužel ne vždy si to uvědomujeme a naše chování tak neodpovídá tomu, co od nás dítě,  které právě přichází do našeho života, očekává. Hned po narození se tak setkává s negativními pocity a prožívá tak své první emocionální problémy. Všichni chceme mít zdravé a spokojené děti, ale často se nám nedaří připravit jim klidný, důstojný a harmonický vstup do jejich života. 

Pavel 

( 8 let )

Měl problémy se změnami

Každá změna, která ho v životě potkala, pro něho znamenala nepřekonatelnou překážku. Byl závislý na matce a sám neuměl téměř nic. Příčinu jsme našli v průběhu porodu. I když u maminky pociťoval pohodu a bezpečí, těsně před porodem se cítil rozhodnutý a chtěl se zdárně narodit. Když se však začal rozhlížet, kudy se dá vylézt na svět, voda se náhle zakalila a on se na své narození nestihl dostatečně připravit. Měl pocit jako za bouře na moři a vedle něj se objevil předmět připomínající kru. Náhle se nad jeho hlavou otevřela obloha a chlapce vytáhlo něco na svět. Byla to úplně jiná cesta, než ta, kterou se původně chystal na svět přijít. Byl ze všeho zmatený. Někdo ho venku držel  za nohy a on tak visel hlavou dolů. Bylo to velmi nepříjemné. Zatímco hledal maminku a chtěl se pomazlit, všude kolem panoval zmatek. Nakonec maminku spatřil, ale ta spala a nereagovala na jeho pláč. Musel dlouho čekat než se probudila a dala mu najíst. Mléko mu chutnalo a poprvé od svého narození byl spokojený.

Tento, z jeho pohledu zmatený porod měl vliv na jeho pozdější život. V pokojíčku a ve svých věcech měl stejný zmatek, jaký on sám pociťoval při nepřirozeném porodu císařským řezem. Věci si neuměl ukládat do zásuvek, ale dával je do mezer mezi nábytkem. Stejný zmatek se projevoval v jeho komunikaci s okolím - neuměl se správně vyjádřit. Neuměl se navíc bránit a nebyl rovněž schopen poznat, kdo je jeho kamarád. Nevěděl jak se chovat, aby byl nezávislý. 

Po odblokování se Pavel osamostatnil a byl schopen si srovnat své věci i svá slova. K tomu, aby se plně vyrovnal svým vrstevníkům mu sice chybělo ještě pár odblokování, ale ten nejdůležitější krok již učinil.

Těhotenství

Je všeobecně známé, že velká většina těhotných žen pečuje o sebe i o své budoucí dítě tím, že se více než kdykoliv předtím snaží dodržovat zásady správné životosprávy, více odpočívá a chodí na procházky. Péče o jejich tělo je samozřejmě důležitá, ale zároveň je nutné si uvědomit skutečnost, že to, co prozívají ženy v průběhu těhotenství, prožívají jejich budoucí děti více, či méně s nimi. Matky jejich vývoj ovlivňují svými pocity a náladami, dokonce i myšlenkami. To, co prožívají matky v době těhotenství se tak může stát vážným problémem jejich dítěte, který se nemusí objevit ihned po narození dítěte, ale může k němu dojít kdykoliv v průběhu jejich života. Pomocí věkové regrese se nám podařilo získat důležité informace o pocitech, které klienti prožívali v průběhu těhotenství svých matek. Základní výčet těchto pocitů nyní uvádím.

" Matka má těsné šaty, zlostně kopu, šaty mě tlačí (8 měsíců). "

" Matka se uhodila do břicha, mám strach o svůj život (6 měsíců."

" Matka se topí (9 měsíců)."

" Matka bere léky na nervy, asi se na mě ani netěší. No a já se narodím právě jí. (5 měsíců)".

" Rodiče se hádají, matka nechce, aby otec odjel, mají finanční problémy ( 8 měsíců).

" Matka o mě bojuje, nikdo jiný mě nechce. Nevím, co se mnou bude. ( 3 měsíce)."

" Cítím strach z vyšetření matky. Strašně se bojím taky. (2 měsíce)."

" Matka leží, je unavená a je jí špatně. Trápí mě to, chtěla bych, aby se smála (2 měsíce)."

" Matka je učitelka, kdosi ji rozhněvá. Hněvám se i já. A to hodně. Rozčiluje mě to. (4 měsíce)."

" Matka váhá, jestli si mě nechá. (2 měsíce)."

Jak je vidět, dítě začíná vnímat podněty ze svého okolí již daleko dříve, než se narodí. Moment porodu je tedy určitým pokračováním nejen fyzického, ale i duševního vývoje dítěte, který začal již mnohem dříve, což je třeba si uvědomit. 

Pavla

5 let

Nesamostatnost

Pavla byla velice závislá na mamince, psychicky ji vydírala svými neustálými potřebami. Její chování bylo často na úrovni nikoliv pětiletého, ale dvouletého dítěte. Pavlínku jsem odblokovávala přes prostředníka (její maminku). Tento způsob odblokování se používá v případech, kdy testovanou osobu  (malé dítě nebo nemocný dospělý člověk), není možné testovat přímo. Jde o způsob, kdy jsou testovány svaly dotyčného prostředníka, který pak prožívá stejné pocity jako osoba, jejíž problémy odstraňujeme. Jedná se o naprosto rovnocenný způsob práce, který se svým průběhem ani výsledky nijak neliší od přímé práce s klientem.

Při jedné z věkových regresí jsme se vrátili do doby prenatálního období dítěte, přesněji do třetího týdne 8.měsíce těhotenství. Ukázalo se, že Pavla se u maminky cítila velmi dobře a celkově byla spokojená. U maminky se však začínaly objevovat příznaky blížícího se porodu a sama maminka se začala na porod psychicky připravovat. Chtěla, aby se její dítě už narodilo. Čekala své třetí dítě a těhotenství pro ní bylo, zvláště v posledním měsíci nekonečné. 

Její dítě s ní však nesouhlasilo. Mělo naopak pocit, že jí maminka podvádí, když už ji v bříšku nechce. Došlo to tak daleko, že maminku dokonce považovala za svého nepřítele. O měsíc později, rodící se Pavla zdržovala svůj vlastní porod. Celkem třikrát se lékaři snažili porod vyvolat pomocí léků, ale ona se bránila a od maminky nechtěla. I když se nakonec porod podařil, celých pět let po narození chtěla mít Pavlínka maminku jen a jen pro sebe. Každodenní loučení v mateřské školce bylo vždy dramatické, plné pláče a různých výmluv. Vše bylo navíc komplikováno rýmou, kašlem, či lehce zvýšenou teplotou, což byly doprovodné jevy nechuti dítěte, svou matku každý den opouštět. 

Týden po odblokování mi maminka Pavlínky sdělila, že její dcera je daleko samostatnější, lépe se vyjadřuje a její celkové chování se jeví přiměřené pětiletému dítěti. 

Později se dokonce Pavla zúčastnila několika týdenního pobytu v zahraničí (bez účasti rodičů), který byl organizován mateřskou školou a na který se velice těšila. 

Nyní se již Pavlínka nebojí být bez maminky.

Početí

A jak je to s početím? Jsme vždy zodpovědní, když se rozhodneme mít dítě? Co když se dítě počalo a my ho nechceme? Na tyto otázky si může každý odpovědět sám. Uvádím některé pocity klientů:

" Otec chce dítě, matka křičí a chová se hystericky."

" Maminka je mladá, ještě mě nechce. "

" Mám zlost na oba rodiče, nelíbí se mi život, jaký mi připravují."

" Maminka podlehla otci, prožívá velký strach a nechce mě."

" Maminka se bojí, že se jako těhotná nevejde do šatů a že jí zkazím postavu a ona už nebude krásná."

" Otec mě nechce, stačí mu již jedno dítě. Maminka za mě bojuje a stojí jí to hodně sil. "

" Oba chtějí holčičku, ale já jsem kluk. Budou ze mě zklamaní.!"